A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Ukrajina - Průvodce

Zajímá vás historie? Zajímá vás Ukrajina? Pokračujte ve čtení o těch nejdůležitějších událostech ukrajinských dějin. Nejstarší dějiny, Kyjevská Rus, Mongolové, Tataři a Turci, kozáci, ruská nadvláda, občanská válka, Sovětský svaz, hladomor, 2. světová válka, poválečný vývoj, vlna nacionalismu, nezávislost

Nejstarší dějiny

Před Kyjevskou Rusí se na ukrajinském území pohybovaly různé kmeny. Mezi nejstarší patří Simeriáni, kteří přišli ve 12. století před Kristem. Během stěhování národů se přes ukrajinské území přelili také Skythové, Samaritáni, Ostrogóti a Hunové. Slovani, jejichž pravlast se nachází mezi Odrou a Vislou na území dnešního Polska, nebyli stěhováním národů nijak vyrušeni. V 7. století před Kristem zakládali staří Řekové městské státy na pobřeží Černého moře. Mimo jiné založili také Chersonésos, jehož ruiny se nachází u Sevastopolu a byly v roce 2007 byly zvoleny jedním ze Sedmi divů Ukrajiny .

Kyjevská Rus

Skandinávci, konkrétně Varjagové, se pohybovali a usazovali v oblastech na jih od Baltského moře již od 6. století našeho letopočtu. V roce 878 se král Olegvydal na jih od Novgorodu, který ležel kousek od dnešního Petrohradu, dorazil do Kyjeva a prohlásil se jeho vládcem. Město Kyjev leželo velmi šikovně na řece Dněpr, mezi Novgorodem a Konstantinopolí (dnešní Istanbul). Prosperita Kyjevské Rusi se z velké části odvíjela od kvetoucího obchodu na řece Dněpru. Kyjevská Rus se v době své největší prosperity za knížete Vladimíra (Volodymyra) Velikého rozkládala mezi Dunají a Volhou až k Baltskému moři. Kyjevská Rus ale nesahala až k Černému moři, protože zhruba polovinu jižní části dnešní Ukrajiny obývali bojovní Pečeněhové. Zejména severní část Kyjevské Rusi tedy neměla k dispozici prvotřídní černozemě na jihu dnešní Ukrajiny, a tak byli obyvatelé Kyjevské Rusi závislí více na lovu než na zemědělství. V roce 989 se Vladimír Veliký oženil s dcerou byzantské císařovny a přijal pravoslavné křesťanství.

Katedrála svaté Sofie v Kyjevě dodnes připomíná důležitost pravoslavného křesťanství na Ukrajině.

Za další vrcholná období Kyjevské Rusi můžeme považovat vlády Jaroslava Moudrého a Vladimíra II.. Po smrti Vladimíra II. v roce 1125 se ale Kyjevská Rus začala rozpadat na jednotlivá knížectví. Zpočátku jich bylo 15, ve 14. století dokonce 250. Jednotlivá knížectví nebyla schopná se sjednotit, ani když je začali napadat mongolští nájezdníci. Za konec Kyjevské Rusi je považován rok 1169, kdy byl Kyjev vypálen a vydrancován jedním z knížat. V roce 1240 dobyl Čingischánův vnuk Batu Kyjev a došlo k definitivnímu rozpadu Kyjevské Rusi. Celá východní část dnešní Ukrajiny se tímto dostala pod vliv Zlaté hordy.

Mongolové, Tataři a Turci

Mongolové ovládali jih a východ Ukrajiny od roku 1240, kdy Čingischánův vnuk Batu dobyl Kyjev . Zlatá horda ze začala rozpadat v 15. století, kdy se rozdělila do několika menších chanátů. Jeden z nich, Krymský chanát, připadl časem pod Tureckou říši. Krymští Tataři podnikali výpady na polská, ukrajinská a ruská území až do 18. století. V roce 1783 ale Rusové dobyli Krym a od té doby čekaly Krymské Tatary jen zlé časy. Nejhůře na tom byli za Stalinových etnických čistek, kdy jich byla většina deportována na Sibiř. V devadesátých letech 20. století se ti, co přežili, začali pomalu vracet zpět na Krym .

Kozáci

Přehnané příběhy o hrdinných Kozácích výrazně pomohly rozdmýchat ukrajinské národní uvědomění. Přispěli k tomu zejména národní buditelé Ivan Franko a Taras Ševčenko, který má ulici nebo náměstí snad v každém ukrajinském městě. Kozáci se zformovali na jihu země okolo řeky Dněpr. Slovo Kozák je odvozeno od tatarského „kazak“, což znamená svobodný válečník nebo bandita. Podle jedné teorie to byli uprchlí ruští a ukrajinští nevolníci, podle jiné pocházeli z různých kočovných kmenů. Jejich centrálou byl ostrov Chortycja, největší na Dněpru, který byl v roce 2007 zvolen jedním ze sedmi divů Ukrajiny. Kozáci podnikali především válečné výpravy proti Turkům a Polákům. Nejznámějším kozákem je Bohdan Chmelnický, který se stal hrdinou díky svému vítězství v bitvě nad Poláky. Bohužel ale vítězství nad Poláky vedlo k prohraným bitvám s Rusy. Ukrajincům to ale neříkejte – mohlo by se jich to dotknout stejně, jako kdybyste některým Čechům řekli, že husiti byli banditi, kteří svévolně terorizovali okolní státy. V době největší slávy se Kozákům také podařilo dvakrát zaútočit na Istanbul (v roce 1615 a 1620).

Ruská nadvláda

Rusko a později Sovětský Svaz by nikdy nebylo takovou velmocí bez obrovského ukrajinského přírodního bohatství. Rusko si to dobře uvědomovalo, stejně jako to, že by s podmaněním Ukrajiny získalo přístup k Černému moři. V 18. století po několika bitvách s Turky proto Rusko zaměřilo své mocenské choutky do jižní Ukrajiny

V roce 1775 Kateřina Veliká rozprášila Kozáky a začala kolonizovat jižní Ukrajinu, kterou nazvala Nové Rusko.

Kolonizací pověřila guvernéra Potěmkina, který založil města Dněpropetrovsk , Sevastopol , Simferopol a Oděsu . V roce 1840 se v Kyjevě zformovali ukrajinští nacionalisté, ale poté, co byla v roce 1876 carským Ruskem zakázána ukrajinština jako oficiální jazyk, se nacionalistické hnutí přesunulo do Lvova , který v té době patřil do Rakouska-Uherska.

Občanská válka

Po první světové válce a po rozpadu carské ruské monarchie si Ukrajina dělala naděje na nezávislost. V Kyjevě byla vyhlášena Ukrajinská národní republika a ve Lvově Západní ukrajinská národní republika. V Charkově převzali moc bolševici. Během občanské války proti sobě bojovalo celkem pět armád: Rudá armáda, Bílá armáda (opozice proti bolševikům a Rudé armádě), Poláci, Ukrajinci, spojenci a do toho prováděli anarchistické nájezdy Kozáci.

Kyjev prý během občanské války změnil držitele během osmnácti měsíců celkem čtrnáctkrát.

Nakonec byly části západní Ukrajiny rozděleny mezi Polsko, Rumunsko a Československo. Československo získalo Podkarpatskou Rus, která k nám byla připojena na základě referenda mezi místními, které dopadlo výrazně v náš prospěch – téměř nikdo nechtěl pod nadvládu Rusů. Sovětský svaz převzal vládu nad zbytkem Ukrajiny.

Ukrajina součástí Sovětského svazu

Ukrajina se účastnila založení Sovětského svazu v roce 1922. Po Rusku byla v Sovětském svazu druhou největší a nejmocnější republikou, což ji bohužel nijak neochránilo od stalinských čistek a represí.

Stalin převzal moc v roce 1927 a z jeho chování můžeme získat dojem, že si z Ukrajiny udělal laboratoř pro svoji krutovládu.

V letech 1932-33 došlo na Ukrajině k obrovskému hladomoru, při kterém zemřely vinou kolektivizace miliony etnických Ukrajinců. Počty obětí nejsou přesně známé, odhady hovoří o dvou až deseti milionech obyvatel. Ukrajinci hladomor dokonce považují za větší genocidu než vyvražďování Židů během druhé světové války. Během rozsáhlých čistek v letech 1937 - 39 byl popraven milion obyvatel Sovětského svazu a 3 až 12 milionů bylo posláno do pracovních táborů, z nichž mnozí byli Ukrajinci.

Hladomor (ukrajinsky Голодомор)

Kolektivizace, nařízená Sovětským svazem začala v roce 1929. Na konci roku 1931 bylo zkolektivizováno okolo 70 % orné půdy. Kulaci, kteří byli proti kolektivizaci, byli deportováni do Sovětského svazu. Označení kulak se používalo nejen jako označení pro majetného sedláka, ale i pro kohokoli, kdo se stavěl proti kolektivizaci. V letech 1932 a 1933, tedy v dobách největšího hladomoru, se sklidilo mnohem méně úrody než v letech před kolektivizací. I přesto do Sovětského svazu putovaly vlaky plné obilí a dalších zemědělských plodin vypěstovaných na ukrajinském území.

Zároveň bylo zakázáno se stěhovat z oblasti postižené hladomorem a obchodovat s jídlem. Za tyto zločiny hrozilo vězení nebo trest smrti. Například výměna tabáku za chléb mohla být potrestána až pěti lety vězení.

Do roku 1933 bylo na základě těchto zákonů odsouzeno 103 000 lidí, z toho 4 880 k trestu smrti. Hladomor byl Sovětským svazem popírán – Kreml uznal jen to, že obyvatelé jsou podvyživeni v důsledku nižší úrody, způsobené suchem. Novináři, kteří chtěli navštívit území postižené hladomorem, museli žádat o zvláštní povolení, jež vůbec nebylo snadné dostat. Tyto poměry se uvolnily až po roce 1933. Jedním z mála, kteří informovali západní Evropu o hrůzách hladomoru byli rakouský kardinál Theodor Innitzer, zahraniční dopisovatel britských novin Manchester Guardian Malcolm Muggeridge a americký novinář na volné noze Gareth Jones. Oproti tomu Američan Walter Durranty píšící pro The New York Times a kontroverzní výherce Pulitzerovy ceny zprávy o hladomoru zametl pod stůl. Ukrajinci, žijící ve Spojených státech dokonce lobbovali za to, aby mu cena byla posmrtně odebrána. V nejhůře postižených oblastech, kam patřila i Kyjevská a Charkovská oblast, v letech 1932-33 zemřelo přes 25 % obyvatel.

Mírnější odhady hovoří o 2 až 4 milionech obětí, radikálnější odhady ale zmiňují až 10 milionů. Přesná čísla už bohužel nikdy nezískáme proto, že Stalin tajil, co mohl a dokonce nechal popravit ty, kteří v době hladomoru prováděli sčítání lidu.

Hladomor propukl po útocích na ukrajinskou kulturu, kdy byly ničeny ukrajinské církevní památky, mezi nimi také Chrám svatého Michala v Kyjevě . V letech v období hladomoru bylo také zatčeno mnoho ukrajinských spisovatelů a církevních hodnostářů. Kdybyste se podívali na mapu oblastí zasažených hladomorem, viděli byste, že nejhůř byly zasaženy právě oblasti, které obývali etničtí Ukrajinci. Je jasné, že během hladomoru zemřely miliony nevinných lidí, nicméně názory na to, jestli byl hladomor cílenou genocidou Ukrajinců, se různí. Například britský historik Robert Conquest považuje hladomor za záměrný akt masového vyvražďování. Ruský spisovatel Alexandr Solženicyn je toho názoru, že hladomor byl důsledkem bezohledné kolektivizace zrovna tak jako hladomor v Rusku v roce 1921. Přestože Rusko nikdy nepřiznalo, že šlo o genocidu a tvrdilo, že hladomor byl způsoben suchem, Ukrajina tento hladomor za genocidu oficiálně prohlásila. S tímto tvrzením souhlasila kromě více než deseti jiných států také Česká republika. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století vyšly v odborných kruzích nové publikace na téma hladomoru. Hlubší povědomí o hladomoru ale bohužel zůstává stále spíše v akademickém prostředí, nemluvě o Rusku, kde se o hladomoru dodnes neučí v duchu, v jakém byl napsán třeba tento článek.

- http://www.ukraine.estranky.cz/stranka/holocaust-in-ukraine

2. světová válka

2. světová válka na Ukrajině bylo pro zemi velmi kruté a krvavé období. Během války přišlo o život okolo šesti milionu obyvatel Ukrajiny, z toho 2,5 milionu Židů. Mnoho měst a vesnic bylo totálně zničeno. V roce 1939 zabral Sovětský svaz polskou Ukrajinu a v roce 1941 napadli nacisté Sovětský svaz. Ukrajina byla od té doby zhruba dva roky pod nadvládou Třetí říše. Většina Ukrajinců bojovala v Rudé armádě po boku Sovětského svazu. Někteří Ukrajinci, zejména na západě země považovali Němce za osvoboditele od Stalinovy krutovlády. Jiní partyzáni bojovali zároveň proti Německu i Sovětskému svazu. To bylo příčinou tak vysokých ztrát na životech stejně jako to, že nacisté se na východě chovali mnohem krutěji než na západě. Po druhé světové válce si Sovětský svaz ponechal území, které sebral Polsku v roce 1939 a také Podkarpatskou Rus. O 2. světové válce na Ukrajině se můžete více dozvědět v Muzeu velké vlastenecké války v Kyjevě .

Poválečný vývoj

Ukrajina byla během 2. světové války těžce poničena a její obnova stála mnoho úsilí. Během války bylo zničeno 700 měst a 28 000 vesnic. Situace byla ještě zhoršena hladomorem v letech 1946-47. Tento hladomor byl způsoben suchem a nedostatečnou poválečnou dopravní infrastrukturou a stál život desítky tisíc lidí.

Protisovětský odboj přetrvával i po 2. světové válce zejména na západní Ukrajině až do 50. let.

Odbojáři prováděli především atentáty na kohokoli, kdo reprezentoval moc Sovětského svazu na jakékoli úrovni. Ukrajinské guerillové boje řídil z exilu Stepan Bandera, který byl na konci 50. let zavražděn v Berlíně KGB na příkaz tehdejšího vládce Sovětského svazu Nikity Chruščova.

Nová vlna nacionalismu

Někteří Ukrajinci považují za další válku po 2. světové válce výbuch Černobylu . Není divu, první stručné oznámení Kremlu o výbuchu bylo učiněno až dva dny po katastrofě, a to navíc jen díky nátlaku Švédska, které na svém území po výbuchu zaznamenalo neobvyklé hodnoty radioaktivity. Ukrajinci zpočátku nevěděli, co se děje a výbuch Černobylu považovali za útok ze Sovětského svazu. Černobylská katastrofa tedy jen pomohla rozdmýchat nespokojenost se sovětskou nadvládou. V roce 1988 vypukly demonstrace ve Lvově , metropoli západní Ukrajiny. Církev Uniátů, kterou v roce 1946 zakázal Stalin, se vynořila z ilegality a začala lobbovat za nezávislost Ukrajiny. V roce 1990 se demonstrace přesunuly také do Kyjeva .

Nezávislost

Nezávislost Ukrajiny byla vyhlášena v roce 1991. Z té doby pochází i slavný výrok mluvčího Ukrajinského parlamentu (Verchovna Rada) Stanyslava Hurenka, který se svěřil deníku Economist: „Dnes budeme hlasovat pro ukrajinskou nezávislost, protože jestli nebudeme, tak jsme v prdeli.“ V referendu se poté pro ukrajinskou nezávislost vyslovilo 84 % Ukrajinců. Bývalý předseda Ukrajinské komunistické strany Leonid Kravčuk byl zvolen prezidentem. Kravčukova vláda ale byla donucena rezignovat v roce 1992 kvůli ekonomické krizi. Novým prezidentem se stal Leonid Kučma, který v úřadu prezidenta strávil od roku 1994 deset let. V dobách Sovětského svazu byl Kučma generální ředitel firmy v Dněpropetrovsku , která se zabývala konstrukcí balistických raket, schopných nést jaderné hlavice.

V roce 2000 byl zavražděn novinář Grygorij Gongadze a zároveň byla nalezena nahrávka, na které hlas podobný Kučmovi říká, že by se s Gongadzem mělo něco udělat. I přes obrovské protesty Kučma odmítl rezignovat a v úřadě zůstal až do roku 2004. Vyšetřování ohledně vraždy bylo zastaveno. Během Kučmova prezidentství se ekonomická situace postupně zlepšila. Inflace se z 10 000 % v roce 1993 snížila na 5,4 % v roce 2004. Velké zásluhy na tom ale měl ukrajinský premiér v letech 1999-2001 Viktor Juščenko. Po Oranžové revoluci v roce 2005 se Viktor Juščenko díky protestům Ukrajinců proti zmanipulovaným volbám stal ukrajinským prezidentem.

Poslední editace textu: 9.6.2011 12:11
Další informace

Konvertor měn

 
Zdroj: penize.cz
REKLAMA